Oj, tak má dneska svátek můj milovaný veselý svatý Filip Neri.

S ním jsem zažila plno zážitků. Nejen, že jsem o něm psala první seminární práci ze semináře z religionistiky, která byla úsměvná, protože vůbec nebyla nijak profesionálni, zvláště pro našeho pana spirituála to byl takový slabý odvar, tak mu nezbývalo než se smát, ale smál se, což mě překvapilo ... ted už mě to nepřekvapuje, ale tehdá ... před celou třídou přednášet ty svoje žblebty, no jsou to vzpomínky ...

Na Filipovi je krásné to, že je ztělesněním Kristovy lásky. Kdokoliv se s ním v 16. století setkal, nemohl se poté od něho odtrhnout. Působil na lidi jako magnet, přitahoval je svým srdcem, které bylo/i bilo jen pro Pána Ježíše. Každého rozveseloval a rozmlouval s lidmi o Bohu. Byl to florenťan, který ale přešel do Říma, kde působil po zbytek života. Uměl podnítit nejen v mladých lásku k Ježíši, často s nimi chodíval na Via Apia, podnikal různé pikniky a chodil s chlapci po římských kostelích.

Mnohokrát na něj byla nastražena léčka a různí lidé ho chtěli dostat do úzkých. Třeba jedna žena prohlásila, že její kráse Filip jistě neodolá. Ikdyž věděl, že to prohlásila, přesto ji přišel vyzpovídat, když se doslechl, že je na smrt nemocná, což ona jen předstírala. Filip přišel se vší láskou, aby ji vyzpovídal, ale když viděl, jak je spoře oděná, vzal nohy na ramena a utekl. Žena se cítila velmi dotčeně a Filip pak prohlásil něco jako, že ve své víře vítězí jen zbabělci, kteří utečou (myslel tím před hříchem). My to sami jistě všichni známe, pokušení, které máme před očima. Kdo neuteče, nezavře oči, nebo se prostě nevyhne, lehce podlehne.

Měl také skvělou schopnost s láskou a veselostí lidi formovat, poučovat. To takhle jeho učeň Baronius si liboval v přednáškách na chmurná náboženská témata. Když to Filip viděl, rozhodl se tomu učinit přítrž. Přikázal Baroniovi, aby už nikdy o těchto tématech nemluvil, ale aby přednášel církevní dějiny. Díky tomuto postoji, jelikož Baronius byl poslušný, se z něho, ač přes počáteční nevoli k tomuto tématu, stal jeden z největších církevních historiků té doby. Ano, poslušnost byl další atribut, kterým Filip vládl.

Filip byl jedinečná osobnost. Za největší svátost považoval zpověď, bylo to také způsobeno reakcí na dobu a její úpadek, kdy sám papež na tom s vírou byl bídně, natož křesťanský lid. Často větší lasku ke zpovědi než k přijímání odůvodňoval tím, že k prameni je lépe utíkat se žíznivý. Svátost přijímání samozřejmě miloval, vždy s dojetím stál a upreně pozoroval v tajemném spojení Pána Ježíše a také miloval vroucně Pannu Marii. Nedá se tedy říct, že zpověď byla pro něho něco více než přijímání, protože tyto svátosti úzce souvisí. Jak mohl někoho vyzpovídat, byl za to velmi rád a zpověď každému doporučoval a to velmi častou. Když Filip někoho objal, což dělal často z přirozenosti, mnoho lidí dosvědčuje, že cítili žár z jeho srdce, pokoj a horouci lásku. Nebo když se Filip modlil a klečel v lavici, ti, kteří tam byli s ním, viděli, jak se lavice třásla, jak mu srdce poskakovalo v hrudi směrem k nebi. Pravdou také je, že po Filipově smrti v roce 1595, když při pitvě otevřeli jeho hruď, jelikož měl po celý život tumor, uviděli, že měl dvě žebra vychýlená, kvůli tomu, jak velké měl srdce a tepnu jednou tolik velkou a přesto žil 80 let a sloužil Pánu Bohu.

Další úsměvná příhoda je, když se snažili nabídnout Filipovi kardinálskou hodnost, klobouk, on to zásadně odmítal a vždy se z toho nějak dostal, aby klobouk nemusel přijmout a nechával v něm přespávat kocoura. Nebo jak ze vší skromnosti, či lékem proti pýše, se vydal postrojený skoro jak šašek do římských ulic. Nebyl ani proti módě. Jednou se ho jedna paní zeptala, jestli může nosit boty na vysokém podpatku a on jí na to odvětil, ať boty klidně nosí, hlavně aby neupadla.

Filip byl jak dítě, ne dětinský, ale měl k Bohu upřímný vztah jako dítě a lásku, která všechny odzbrojovala. Vždycky, když si na Filipa vzpomenu, je mi hned nějak lépe na srdci a veseleji. Proto je možná velmi dobré se k tomuto svatému modlit a přečíst si o něm něco více třeba v jeho životopise, protože on sice umřel, ale žije v nebi, odkud se nám určite s láskou a humorem jemu vlastním směje:)