článek na našem blogu

Poslední srpnový týden. Čtvrteční ráno bylo poněkud pochmurné. Na Centrum pro mládež dolehla letní únava. Oči se samy zavíraly a vzduch v kanceláři byl čím dál tím hustší. Myšlenky stály. „Zase někdo zvoní“, ozvalo se z druhé kolečkové židle. Honza se zvedl s myšlenkou, jak bude muset bezdomovce odvelet na vrátnici a jeho svaly v obličeji rezignovaně povolily.

„Proč zrovna kredenc?“ Honilo se mi hlavou, když Honza vstoupil do dveří a nepřišel sám. Ve dveřích stál jemně korpulentní muž. Pot mu pomalu tekl po tváři a kdyby neměl tak husté obočí, tekl by mu i pod brýlemi. „Dobrý de…“, nedořekla jsem, když se z úst zmoženého cizince ozvala slova mně tak překvapivě blízká. Probrala jsem se a zvolala s úsměvem: „Grüß Gott! Nehmen Sie ein Platz!“ Muž se posadil a na hrudi se bělala obrovská mušle.

Konvice dovařila a do místnosti se vkradla vůně kávy. Nemohla jsem přestat myslet na tu kredenc. Proč byla na zámku tak důležitá? Gerhard důvěřivě přivoněl a už asi potřetí pronesl: „Perfekt Servis, perfekt Servis.“ Trochu jsme se s Honzou začervenali a přemýšleli, jak to asi vypadá s pohostinností na jiných místech v cizině. „To víte, já už takhle chodím jakubskou cestu několik let. Po celé Evropě existují místa a zastavení. Samozřejmě na všech jsem ještě nebyl.“Podíval se do mapky s poutními stezkami a zrak mu padl na Polsko. „Tam bych chtěl jít příští rok, ale od nás z Pasova je to pěkný kousek.“„Biskuite?“ Ozvala jsem se po chvilce zaujatého poslouchání. Vytáhl z krosny malou skládanku.„Tak tohle je poutníkův průkaz. Říká se mu credencial a dostanete do něj razítka v kostelech při cestě, nebo v ubytovnách, kde přespáváte. A to jsem zrovinka potkal v Praze jednu paní, jinak bych to ani nevěděl, že bych v Budějovicích na biskupství mohl jedno takové razítko dostat.“ Pokračoval ve vyprávění a mně v hlavě vznikal etymologický rej. Mezitím kolega Honza zavolal paní Lískové, která ochotně přišla s razítkem.


„Hodně jezdím vlakem, hlavně když přejíždím mezi zeměmi. V Santiagu de Compostela jsem byl už třikrát. Jednou jsem šel z Portugalska, podruhé ze Sevilly, tam jsem letěl letadlem. No jo, někdy na pouť chodí i nevěřící lidé, jen si tak pročistit hlavu.“ „A vy chodíte z jakých důvodů?“Zeptala jsem se ho s vnímavou opatrností. „To já chodím, protože mi to dělá radost a mám čas na přemýšlení. Předtím, než jsem na vás zazvonil, jsem byl na mši v katedrále. Moc se mi vaše město líbí. Co kdybychom se spolu vyfotili? Já se fotím rád. Můžu vám dát na památku fotku se Svatým otcem. Vypomáhám totiž v Mnichově v katedrále, a tak jsem měl tu čest podat si s ním ruku při jedné jeho návštěvě.“Obrázek i s kontaktem jsme pověsili na nástěnku a šli jsme se fotit.


„Wir können Ihnen winken, wann Sie wollen.“ Řekla jsem trochu lámaně, ale s úsměvem a Gerhard mi také na oplátku zamával. Náš poutník odjel do Římova a mně to najednou všechno začalo zapadat.Kredenc i credencial jsou stejného základu. Obě tato slova vycházejí ze slova „věřit“- „credere“. Když na zámku nemohli nikomu věřit, že je neotráví, natož úplatným sloužícím, nechali si vyrobit speciální skříň na likéry, která byla umístěná a zamknutá v místnosti, kde se jedlo. Tudíž všechny nápoje ze skříně se nalévaly před očima šlechty. A aby to všechno bylo důvěryhodné, měli na koštování speciální ochutnávače. Na závěr mohu říct, že mě návštěva poutníka rozhodně neotrávila, ba naopak příjemně rozvířila vzduch v naší kanceláři a únava byla tatam.

Najdi rozdíl! :)