Tento článek obsahuje pár sprostých slov a je svědectvím o Zlu a Ježíši Kristu. Jste-li útlocitní, tak to nečtěte.

Každodenně nebo aspoň obden slýchám, jaká jsem. Někdy je to píča, někdy je to kráva, někdy je to zase pozitivní, např. náš familiérní Brekekáč, či jménem a jiným milým slovem. Žiji s člověkem, který má permanentní bolesti a veskrze všechno na mě svádí, respektive nechce to na mě svádět, ale hold to tak vypouští z pusy. Nepopírám, že mám svých chyb dost. Někdy mluvím moc vysokým a intenzivním hlasem, který ho irituje. Dokonce se i slovně bráním ve vypjatých situacích, některé bohužel iniciuji. Jsem v permanentním stresu z toho, v jakém on je stresu. Mám své chyby v tom, že často prostě nezmlknu a pokračuji dál v mluvení, to je taky velká chyba. Ze všech stran na mě valí obavy z operace, která ale nenastane. Vím to, protože vím, že problém je někde jinde. Často si ten stres snažím nepřipouštět, protože u mě na rozdíl od něj funguje pud sebezáchovy.

Valí na mě to, jak ho Zlý utlačuje. Ano, jsme duchovně naladění. Jsme věřící katolíci. Běžný katolík, křesťan, si často moc neuvědomuje, jak se zlo ve světě snaží. Ani my jsme si to do jisté míry neuvědomovali. Poté, co si Adam užil v dětství od své matky, co vše se mu ukládalo do zad a čelistí, nikdo nedokázal vysvětlit, v čem to vězí, až při opakované modlitbě exorcismu, jehož variantu jsme připustili až na poslední možnou po všech terapiích, apod. Naším vztahem, cestou ke Kristu, Adamovým křtem, ale i modlitbami exorcismu se spousta věcí otevřela a musí se léčit. Jenže jsme lidé slabí, stále se stínem minulosti, reakcí a zarytých stereotypů, které čas od času oboustranně iritují. Valí na mě, jak si kvůli mně vymyká každodenně koleno. Když stojím vedle něj, vymkne si ho, respektive se bojí, že si ho vymkne, aniž bych se ho jakkoliv dotkla. Když se naštvu, vymkne si ho. Když se sám naštve, nebo o někom mluví nehezky, cítí napnuté svaly. Vypjatá situace někdy zajde tak daleko, když už je toho i na mě moc, že ho prostě chci udeřit. Tahle myšlenka mě neuspokojuje, to ne, ale cítím potřebu mu ukázat, ať už mě do prdele slyší a nemele furt jen o sobě. Modlím se za to, abych to neudělala. Často se uchýlím jen k náznaku a uděláme si z toho legraci. Ale dnes, 12. února 2018, jsem ho udeřila. Udeřila jsem ho pěstí 4x za sebou, střední silou, do ramene. Řval na mě, že nějaká píča ho mlátit nebude a že kdybych nečekala dítě, tak mi to oplatí. Opakuji, nechci bít svého muže.

Byla to vypjatá situace po celém víkendu, kdy si můj manžel umanul, že si připojí kabel od internetu ke svému počítači. Kvůli dispozici bytu bylo nezbytné vyvrtat díru skrz silnou zeď. Adam si tuto akci umanul o víkendu, v sobotu. Nemáme vrtačku. Nejdřív mě nutil, ať mu pomůžu s protáhnutím kabelu za skříní. V klidu jsem ho upozornila, že jsem fakt unavená a že si nemyslím, že má smysl něco takového dělat, když nemáme vrtačku a on si nemůže kleknout. Nakonec to stejně budu muset dělat já a já se na to momentálně necítím. Nicméně moje prosba nebyla vyslyšena a byla jsem přemlouvána, ať to jdu dělat, což mě naštvalo. Adam si půjčil vrtačku od souseda, který ovšem neměl dostatečně dlouhý vrták skrz zeď, kterou tu máme. Vyčítal mi, že si kvůli mě vymkl koleno, protože si musel k této práci lehnout a já mu nepomohla vstát. Od prvopočátku mu říkám, ať s tím vším počká do pondělí. V práci máme kolegu, který má k dispozici celou dílnu, jistě se najde i vrták, nebo mu něco poradí. Ne, píšeme na FB, jestli někdo nemá k půjčení vrták. Vrták má pán z vesnice bůhví kde, my nemáme auto. Odmítám řešit 15 minutovou záležitost celý víkend, potřebuji si odpočinout. Dnes můj kolega vrták měl, sice o dost delší, ale měl. Adam byl rozčílen, že má kvůli mně bolesti, že je tu bordel, který sám v rámci reorganizace svých věcí udělal, atd. Provrtali jsme díru, odsávala jsem prach vysavačem. Upozorňuji na koncovku kabelu, abychom ji obalili do nějaké izolepy, nebo něčeho, kdyby se zasekla. Kabel nejde skrz, protože díra nebyla dostatečně široká. Kabel se zasekl. Při provrtávání se poškodil, tudíž musí přijít pán od internetu, kabel cvaknout a vyměnit koncovku. To, co jsme mohli udělat i na začátku a ušetřit si tak pohodový víkend. Ještě před tím, než přišel pán, se Adam bezdůvodně rozčiloval kvůli bordelu. Uklízela jsem plastové tašky. Vytrhl mi je z ruky a odhodil je, že v tom bude mít nepořádek a v tom mě to popadlo, ať už prostě drží ústa a poslouchá mě. 4x jsem ho udeřila do ramene. Upozorňuji, že nechci bít svého muže. Můj muž je šikovný a nakonec tuto akci zvládl skvěle. Díra je vyvrtaná, kabel je skrz. Pán od internetu už odešel a koncovku vyměnil. Adam tedy má k dispozici svůj počítač, u kterého může vysedávat. Všechno je skvělé, až na zbytečné nervy po celý víkend, vyhrocené pondělní odpoledne a to, že si kvůli mně nejspíš vymkl koleno, jak opakuje každým dnem.

Víte, často mi vyčítá, že se do něho nedovedu vcítit. Vyčítá mi, že mohu za jeho nemoci. Ví, že bychom se měli společně modlit, abychom to překonali, jenže v těch bolestech to nezvládá, respektive si nemyslí, že by to bylo upřímné, tak proč to dělat. Také neví, proč mu to Bůh dopouští. Jenže to je ta zhouba, o kterou se Zlý snaží. Nahlodat člověka, že Ježíš Kristus nemá takovou moc. Znechutit mu modlitbu v bolestech a neútěše. Zničit všechno, co je pěkné. Opakuji. Nechci bít svého muže. Zažili jsme toho za čtyři a půl roku dost pozitivního i negativního. Jenže mi přijde, že díky svým bolestem, nemocem, nedokáže vidět to hezké a viníkem jsem v jeho očích já. Ať udělám cokoliv, stejně se to většinou proti mně obrátí. Snažím se modlit. Skrze společné modlitby jsme často došli i k tomu, že se mu bolesti snížily, Zlý odletěl (i hmatatelně! bez jakékoliv naší sugesce). Jenže pak jsou dny, kdy se to zvrhne. Hrnou se výčitky z věcí, ze kterých se permanentně stresuje - z peněz, zdraví, úklidu domácnosti, práce, kterou si hledá, aj. Já v tom někdy nejsem pozadu, také hrnu, viz bod výše, prostě nezmlknu. Zlý se snaží.

Za jiných okolností je můj manžel velmi okouzlující člověk, umělecká duše. Chová se citlivě a je jemné povahy. Když se to ovšem zvrhne, je to extrém. Nadávky, výčitky a urážky. Nechci bít svého muže. Nechci se nechat strhnout k těmto vyhroceným negativním emocím. Máte-li doma někdo boxovací pytel, kterého se chcete zbavit, sem s ním. Manželství je ring i v modlitbě. Je nutné se vždy oklepat a s důvěrou pokračovat dál. Poslední dobou se mi stává, že už jsem ze všech těch řečí otupělá, že už není kousek radosti, ke které se lze vracet domů, protože je vždy zmražená nějakým negativem. Nechci to nechat působit, věřím v to, že se věci můžou změnit. Jsem bojovník. Nechci bít svého manžela. Chci ho mít ráda i v takových situacích, když je slabý, i když mě to strašně vyčerpává.

A ještě jedna věc, která mě na druhou stranu uklidňuje a vzpomněla jsem si na ni až po napsání tohoto článku: Před dvěma týdny jsme byli na mini pouti v Kostelním Vydří. Půjčili jsme si auto a ze soboty na neděli přenocovali v motelu v Dačicích, protože jsme s sebou měli pejska, který nemůže být v klášteře ubytovaný. Ráno jsme byli na mši ve Vydří a také jsme procházeli místní nádvoří. Adam mi pak sdělil, že uslyšel Mariin hlas, to bylo při modlitbě růžence v autě, že se nemusí bát, že se bude snažit ho před Zlým chránit a že naše dítě bude v pořádku. Je to každodenní duchovní boj.