Probouzím se v noci s křečí. Vstávám a tápu zároveň. Zjišťuji, že je teprve půl páté. Chvíli sedím na oněch místech a začíná mi docházet, že už se asi nevyspím. Ráno je kruté. V práci se ovšem dá domluvit. Návštěva lékařky. Střevní viróza. Pěkně to začíná.

 

Přicházím domů po dvanácté. Krmím morčata a při hlazení zjišťuji, jak je to vlastně uklidňující. Zažívám deja vu, jako bych už takový moment zažila dříve. Vzpomínka na České Budějovice. Zadám do vyhledavače Houžvičková T. a je mi o to trpčeji. Vidím před sebou fotografii mladé holky, která vypadá na vyžitých pětadvacet a snažím si vzpomenout, jestli je jí šestnáct nebo sedmnáct.

 

Jednoho dne v městě Č. mě oslovila kolegova manželka, že prý kamarádka z fakulty jede na Erasmus a hledá za sebe náhradu na doučování. Každodenní doučování! Zarazím se a pomyslím si své. Kdo potřebuje doučovat denně? Ale o.k., peníze se hodí. Zodpovědně se seznamuji s okolnostmi a výukou. Také narovinu říkám, že s doučováním zkušenosti mám, ale ne s každodenní přípravou, budeme si tedy muset chvíli zvykat.

 

Nechci být hned zprvu pokrytec a závidět rodině jejich jistě poctivě nabyté bohatství a okázalost bytu. Nelámu také hůl nad slečnou T., poněvadž se v ní tedy snažím vidět hledající děvče, které je ještě ve věku, kdy se z ní může stát slušný a vzdělaný člověk. Každodenní příprava, od neděle do čtvrtka, probíhá tak, jak má. Probíráme všechny předměty, které jsou potřeba, ze mě se stává pomalu matematik a profík na předměty, které už jsem dávno zapomněla. Čeština je tedy velký problém. Cvičíme ji. Snažíme se také mluvit, jelikož v dnešním světe kompjůtrů a ajfounů ta komunikace trochu vázne. Získávám si sympatie jedničkou z přednesu, který jsme trénovaly a díky mým radám to tedy proběhlo správně. Jenže zjištuji, že marnost nad marnost. Rodina prostě ovlivňuje, ať tak či onak. Matka od slečny T. je dosti povrchní dáma, o které si tedy zatím nic nemyslím, do té doby, než mě opravdu překvapí a naštve, ale nepředbíhejme.

 

Každodenním programem této bohaté rodiny je sledování reality show Vyvolení a jiné blbosti. Rodina by si ovšem přála, aby dcera vynikala ve všech předmětech, nebo aspoň aby úplně nezanikala v žádném předmětu, ale přístup je jaksi úplně mimo. Koníčky dcery jsou čistě konzumního charakteru – všemožný dancing (o.k. proti tomu nic), vypadat jak modelka, sledování Vyvolených, atd. Návrh na kvalitní četbu, aby se tedy rozšířila již tak chabá slovní zásoba, končí při pohledu na radost v matčiných očích, když mi ukazuje knížku Stmívání. Začínám vnitřně plakat a trochu lámat hůl. Myslím si ovšem, kamarádka se z Erasmu vrátí, doklepu svůj úděl s čistým štítem.

 

Sedím na Diecézním centru mládeže u počítače a v tom telefon. Matka od slečny T. volá během dne a spouští se lavina osočování, jestli s ní mám nějaký problém, že takovou spolupráci si nepředstavuje, atd. Nevím, oč se jedná. Poslední dva týdny jsme se neviděly, protože zrušila doučování z důvodu dovolené a já předtím nahlásila nachlazení cca na tři dny. Řeší, že o ni píšu něco na Facebooku a asi vychází z mé komunikace s kamarádkou na Erasmu, kde jsem mimo řečí napsala, že jsem se s rodinou už 14 dní neviděla a jestli nemám paní I. zavolat, že nechápu, v čem je problém. Z této neutrální věty paní I. udělala komedii, kdy jsem v tu chvíli nedokázala být natolik asertivní a slušně ji poslat do oněch míst. Zmohla jsem se jen na to, že jestli má o mně takové mínění, že může náš pracovní vztah rozvázat a nemusíme to tedy dál řešit.

 

Přes den mi to nedalo a dovršilo se ve mně naštvání. Napsala jsem paní I. zprávu, že naprosto nechápu, oč se jednalo a že nad tím celý den přemýšlím, že jsem neudělala nic, proč by se ke mně ona takto měla chovat. Odepsala mi nějaké pseudo moudro, což ve mně vzbudilo pocit ještě větší naštvanosti a nabízela mi, že si k nim můžu jít vyzvednou tři sta korun za předchozí dvě hodiny. Neměla jsem sice peníze na rozhazování, ale nějaké tři stovky mě fakt nezabily. Hrdost jsem vzala do svých rukou. Paní jsem odepsala, že už si tedy nemáme co říct, že ji děkuji za předchozí důvěru a věřím, že se její dceři bude dařit. Peníze, ať si nechá a investuje je do cvičení českého jazyka své dcery.

 

Rozlila se ve mně trpkost. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu a také jsem se cítila jak úplný idiot, nad kterým si nějaká zbohatlá ženská potřebovala dokázat sílu svého ega. Morálně, si myslím, jsem zvítězila, ale ta trpkost přetrvávala dál. Po pár měsících jsem si to štrádovala na vlak skrz Lannovu třídu a proti mně se vynořila slečna T. se svými přáteli. Měla dilema, nakonec nepozdravila. Myslím si, že si ale dodnes pamatuje můj úsměv a přímý pohled do očí. Naivně doufám, že ji to jednou dojde a vymaní se z vlivu své rodiny, ale při pohledu na její fotku s celebritou z Vyvolených a to, že ve svých šestnácti sedmnácti vypadá velmi vyžitě, nezbývá, než se intenzivně modlit!

 

Všechno to mě samozřejmě zase vede k různým úvahám o dnešní mládeži, rodině, školství a tak podobně, ale i o deformaci penězi, jak se někdy cítím i šťastně, že jsem přese všechny tužby mládí ty finanční prostředky neměla. Mohlo se totiž stát, že by člověk víc dbal ve své mladické nerozvážnosti o to pozlátko zlaté a pod povrchem, však to znáte ...