Jako jedno z mála postních předsevzetí jsem chtěla chodit do práce pěšky a dva dni jsem to krásně zvládala. On se totiž u toho modlí hezky růženec, což bylo to další. Jenže včera večer mi ukradli kolo před poštou a je po předsevzetí ... Poněvadž teď už do práce MUSÍM chodit pěšky. Tudíž to není dobrovolné rozhodnutí každý den v klidu svěřovat půl hodinky Pánu skrze Marii, ani každodenní rozhodnutí pro to to uskutečnit.

Nedohlédnu tak daleko, jestli je to milosrdenství Boží, že bych třeba v rámci své lenosti nezvládala vstát a nalhávala bych si, že kolo je rychlejší, ap. ... Přeci jen i to, že mi ukradli kolo, které bylo už v dezolátním stavu a byl risk na něm kamkoliv jet, je zvláštní ... Tudíž tuto krádež beru jako dar a když se kolo najde, tak mi to vadit nebude, ale ani mi nebude vadit, když se najde až po Velikonocích a nebo vůbec. Další výhodou chození pěšky je i jistá tvůrčí činnost, napadají mě verše, člověk se víc kochá. Je to ale štreka neutěšenou částí Kutné Hory. Kolem silnice s výhledem do pole, benzínka, katedrála vedle tabákového průmyslu, který hezky karcinogenně voní, přes most, který možná brzy i se mnou spadne, no a pak šup a jsem v práci. Kutná Hora mi přijde jako divné město, má sice hezké centrum, ale jinak nic. To je taky jedna ze zkoušek a otázek, proč tady vlastně být - důvody jsou - ale ty Vám zatím zůstanou skryté.

Horší je, když kolo ukradnou někomu, kdo nemůže chodit a jedině jízda na něm je na kolena velkou pomocí. To zloděje v tu chvíli asi nenapadne, když krade takovou plečku, že někdo na ní jel s přemáháním, s holí a nejspíš už domů nedojde.

- a proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči -

Obracím své oči k počítači a loučím se, neboť zmírnit prokrastinaci by mohlo být dalším předsevzetím, když už tohle mi nevyšlo :)