Náš život nějak rychle plyne. Pomalu se připravujeme na svatbu, která možná bude v říjnu, možná až na jaře. Řešíme spoustu těžkých situací a neříkáme si moc o pomoc.  Obě naše rodiny, ze kterých pocházíme, nejsou zdravou ukázkou dobrého zázemí a jelikož se nechceme litovat, čas plyne svým vlastním tempem a my s ním.

O setkání v Polsku jsme nikterak neusilovali. Adam má již skoro rok omezené vycházky a já pracuji v novém zaměstnání, které mě baví, ale je náročné na organizaci a čas. Nad vodou nás drží nadhled a sedm morčat. Návrat do práce v církevním prostředí mě těší, je to práce v ledasčem jiná a neobvyklá, než doposud bývala a jsou tu skvělí kolegové. Často se bavíme doma o Bohu, modlíváme se, jak jen to jde, i když by šlo ještě víc. Někdy mi přijde, že jen teoretizujeme Boha a On se stále schovává za těmi slovy utrpení, otázek proč a jak, je v povzdálí stejně jako pro nás bylo setkání v Polsku. Až do jednoho dne, který rozvířil náš všednodenní život.

Viva la Kutna Hora

V pátek mi napsala Nirva’ana, že je se svými přáteli v Krakově a jestli jsem v Praze. Asi si myslela, že kdokoliv z Čech bydlí automaticky v Praze. Nicméně zpráva mě potěšila a poskočila ve mně jiskřička naděje, že bychom mohli doma pohostit poutníky z dalekého kraje. Komunikace to ovšem byla náročná ani ne proto, že bychom neuměli anglicky, ale člověk do poslední chvíle nevěděl, co z toho výletu vzejde. Adámkovi jsem nadhodila myšlenku, že by do našeho nového skromně zařízeného bytu mohla přijet větší skupinka poutníků z Filipín. Moc se na to netvářil. Ještě nikdy nezažil Světové setkání mládeže, ani jiné setkání v Čechách a zdálo se mu zpočátku divné nechávat spát hosty na zemi, i když se sami teď střídáváme na zemi a na gauči. Nirva’anu jsem navnadila na to, že Kutná Hora je opravdu krásné historické město a lze sem dojet za 50min vlakem z Prahy. Akce začala nabývat na realitě. S Nirva’anou jsme se před pěti lety seznámily v Agoře v Loretě, kde bývalo centrum pro pracovníky s mládeží z Evropy, Asie a Afriky. Bylo to krátce po WYD v Madridu. Neměla jsem tušení, kdo k nám přijede. Přesto možnost potkat někoho, o kom si člověk říkal, že už ji asi nikdy nespatří, se musela využít.

Tři mouchy jednou ranou

Moje máma má divadelní prázdniny a nudí se. Zdálo se mi to jako vhodná příležitost zabít tři mouchy jednou ranou. Dostala za úkol uvařit guláš, tím pádem nás navštívit a ještě uplatnit svého intenzivního akčního ducha. Citová nádrž snad byla naplněna a perlení pár slovíčky angličtiny taky. Výhoda takové návštěvy spočívá i v tom, že člověk zjistí, jak je schopný uklidit něco, co mu trvá půl roku, cca za tři hodiny. Jeden a půl dne volna přišel k dobru. Po důkladné a opakované instruktáži, jak se dostat na zastávku Kutná Hora město, jsem očekávala se svou drahou máti, jejíž guláš stačil provonět celý byt, návštěvu osmi Filipínců a Filipínek. Nikde nikdo. Uklidňuji mámu, ať nepanikaří a raději jede nakoupit. Sama pak čekuji fejsbuk a v tom zpráva: “Jsme u pet centra u nádraží. Neměli jsme přípoj k internetu a ujel nám žlutý vlak (přípoj v Kutné Hoře hl. nádraží, který, když máte těžkou bagáž,  tak nečeká …).” Paní z pet centra se usmívaly potutelně a se zadostiučiněním, že mohly poskytnout svou wifi lidem v nouzi a ještě si popovídat. Do máminého autíčka se po milém přivítání a objetí naskládala bagáž snad z celých Filipín. Nakonec přijeli dva kluci a tři holky, tudíž více guláše pro každého. Adam si byl zaplavat, aby rozhýbal své ztuhlé svaly a už začínal pociťovat radost a vzrušení z nečekaného setkání. Naši noví kamarádi byli od začátku smrští Ducha Svatého. Takový příval radosti a nadšení po několika hodinách ve vlaku jsem nečekala ani já. Guláš měl úspěch zejména u kluků. Jen Nirva’ana mi zapomněla říct, že je vegankou. Naštěstí to zachránily banány a další ovoce a zelenina. Nirva’ana Banana, tak jí prý kamarádi říkají, protože na jednu akci si přivezla tři velké trsy banánů (trsy ne z kauflandu, ale ty velké přímo z banánovníku) a snědla je za jeden den. Moje máma byla dojatá, když jí při loučení na ruce přistál dřevěný desátek jako náramek a před autem mi řekla: “Jsem sice ateista, ale ten náramek je hezkej.”

Mediální tým FBK

Nejdřív jsem měla v plánu své kamarády vzít na večerní prohlídku Kostnice, ale s představou, že budou muset poslouchat 45min výklad v češtině a až potom bude varhanní koncert se zpěvy, jsem tuto myšlenku zavrhla. Místo toho jsme se šli projít noční Kutnou Horou. Zapomněla jsem vám říct, že u nás nakonec spal mediální tým Filipínské biskupské konference. Úkolem bylo natáčet videa a informovat ostatní věřící o průběhu WYD v Krakově, psát články a fotit. Z pěti lidiček to byly dva páry a Nirva’ana. Jediná Nirva'ana je profesí žurnalistka, ostatní dvě holky byly zdravotní sestry, jeden z kluků účetní a druhý učitel designu a fotografie. Jeden pár měl na starosti focení a opravdu jim to šlo a druhý videa. Všichni pak psali články. Na WYD si šetřili a jeli tam vyloženě z vlastních peněz. Druhý den jsme šli do Kostnice a katedrály Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele a pak už si jeli prohlídnout naši stověžatou matičku Prahu.

Bylo to opravdu povzbuzující setkání už jenom tím, že u nás byli, pomodlili jsme se před jídlem, zazpívali si a podělili se o své příběhy, jednoduše si věnovali vzájemně čas. Za to Bohu vroucně děkujeme, že vstoupil do našich všedních dní a přinesl nám kus svého milosrdenství právě skrze poutníky, kteří se umí radovat.